V pátek 24. února uběhne rok od začátku ruské imperialistické války na Ukrajině. Rok teroru a hrůzy. Německý velvyslanec v Česku Andreas Künne tweetoval: 7,9 milionu ukrajinských uprchlíků v Evropě, v Německu více než milion, z toho asi 356 tisíc dětí. A ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) tweetoval: „Kdyby nám před rokem někdo řekl, že ČR bude schopna přijmout přes 470 tisíc lidí prchajících před válkou, nikdo by tomu nevěřil… Naší pomocí Ukrajině jsme převzali svůj díl odpovědnosti za bezpečnost světa. Děkuji za to vám všem, kteří jste to umožnili.“
Překvapili jsme sami sebe. Rakušan má pravdu, před rokem by tomu nikdo nevěřil. České úřady zaregistrovaly 476 tisíc uprchlíků, stát a občané utíkajícím cizím ženám, dětem a mužům nabídli pomoc, ubytování, jídlo. Posléze i práci a mnohdy i vztahy, přátelství. Popravdě, ta ochota a vůle pomoct je po až zběsilém odmítání uprchlíků z vlny v roce 2015 obrovská změna, obrovský úspěch. Je to to nejlepší, co nás loni potkalo. Za klíčové považuju, že pomoc a podpora Ukrajině trvá. Euroministr Mikuláš Bek (STAN) připomíná, že nám podpora uprchlíků zajistila také respekt v EU.
Podle průzkumu Dětského fondu OSN (UNICEF) Mladé hlasy si téměř tři pětiny dětí v Česku myslí, že má smysl pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny. Ten postoj si nejspíš osvojily doma a taky ve škole. Třetina z nich se do pomoci příchozím nějakým způsobem přímo zapojila. Bude to pro ně, předpokládám, zkušenost na celý život. Jen 13 procent školáků si myslí, že pomoc uprchlíkům smysl nemá.
Válka nás vrátila do „lidštější“ podoby. V přepočtu na obyvatele přijalo Česko nejvíce uprchlíků z Ukrajiny ze všech zemí střední a východní Evropy. Oznámila to slovenská nevládní organizace Globsec. Podle výše pomoci poskytnuté Ukrajině, včetně odhadovaných nákladů na běžence, a po zohlednění výkonu ekonomiky skončilo Česko v regionu čtvrté.
Podíl ukrajinských uprchlíků na celkovém počtu obyvatel dosáhl v Česku zhruba 4,5 procenta. V Polsku činil asi čtyři procenta; analytik Globsecu Juraj Kuruc však upozornil, že údaj za Polsko by byl reálně vyšší, pokud by tam všichni běženci z Ukrajiny požádali o status uprchlíka. K tomu dodám: u nás je to stejné, mám osobní zkušenost, že se ne všichni ukrajinští běženci zaregistrovali.
Nejvíc válečných uprchlíků zůstalo v Polsku, Německu a u nás. Největší pomoc Ukrajině včetně odhadovaných nákladů na ukrajinské uprchlíky vynaložily ze zemí střední a východní Evropy s ohledem na výkon svého hospodářství Estonsko, Polsko, Lotyšsko a Česko.
Opakuju, překvapili jsme sami sebe. A tentokrát velmi příjemně.
Samozřejmě to tak nedělají a nevidí všichni, řada lidí a politiků křičí, že se vláda stará „víc o Ukrajince než o naše lidi“. Jsou mimo realitu z více pohledů, taky však z pohledu pracovního trhu. Server The Capitals (Euractiv) přinesl minulý pátek zprávu o tom, jak se země EU doslova přetahují o ukrajinské pracovníky, neboť „představují naději pro evropský pracovní trh, který se potýká s nedostatkem lidí“.
Neumíme si jich zatím vážit
Státy jako Polsko, Slovensko či my se potýkají s nedostatkem pracovních sil a vnímají příchod lidí z Ukrajiny jako obrovskou příležitost. „Příliv uprchlíků z Ukrajiny po 24. únoru 2022 byl rozhodně šancí zaplnit personální mezery ve společnostech, které se snaží najít zaměstnance s příslušnými dovednostmi,“ sdělila Nadia Kurtieva, hlavní specialistka na zaměstnanost z polské obchodní skupiny Lewiatan.
Polské firmy si nových i předválečných ukrajinských zaměstnanců váží. Szymon Witkowski, expert z odboru práva a legislativy Polského svazu podnikatelů a zaměstnavatelů (ZPP), však varuje: „Problém však může být v tom, že Polsko musí o ukrajinské pracovníky soutěžit také s jinými zeměmi EU, jako je třeba Německo.“ Podobně to dnes vidí Slovensko, odkud už Ukrajinci odcházejí na Západ.
Další problém experti spatřují v tom, že jakmile to půjde, mnoho Ukrajinců se bude chtít vrátit domů. Vidím to ve svém okolí, Ukrajinci, Ukrajinky, mají doma pevné vazby, části rodin, staré rodiče, manžele, jezdí tam, i když riskují. Otázkou je, kolik z nich tady po válce zůstane.
Hodně záleží na tom, jaké podmínky jim Česko, kterému pracovníci zoufale chybí, nabídne. Zatím tedy žádná sláva, opět píšu z vlastní zkušenosti: neumíme využít kupříkladu kvalifikovaných zdravotních sester, i když jich máme málo. Chybná nepružnost. Neumíme si jich zatím vážit.
Dagmar Kužvartová, ředitelka Sekce zaměstnavatelské Svazu průmyslu a dopravy ČR, říká: „Pokud by došlo k hromadnějšímu odchodu pracovníků z Ukrajiny zpět do vlasti, rozhodně by to situaci na trhu práce nepomohlo, protože někteří z nich se již dobře adaptovali a našli i trvalejší pracovní uplatnění.“ Dodává, že by české ekonomice dlouhodobé setrvání Ukrajinců pomohlo, „měli bychom jim poskytnout jazykové vzdělání, dát jim možnost se zapojit do trhu práce podle jejich kvalifikace, aby u nás byli spokojeni“.
Pohled na uprchlíky se náhle obrací. My jim pomáháme tím, že je přijímáme. Ale oni pomáhají nám tím, že tu pracují, nahrazují český katastrofální nedostatek pracovních sil. Měli bychom si jich vážit, maximálně se je snažit u nás udržet. My máme cenu pro ně, ale oni ještě větší pro nás.
